Diskuse – čerti

Informace a předávání zkušeností mezi čerty.

Máte zkušenosti, které byste rádi předali ostatním? Napište je sem!
Máte otázky ke své funkci čerta? Dejte sem dotaz!
Jaké světelné signály použijete? Máte zkušenosti, které chcete předat ostatním? Nebo se chcete zeptat? Pište sem!

Komentáře jsou seřazeny od nejnovějších po nejstarší.

35 Comments on “Diskuse – čerti”

  1. Ahoj Stepan,

    vysielacky urcite berieme.
    My nemozeme pouzivat v SR sdilenky, takze budeme na PMR – kanal sa este urci.
    Spojenie smerom na CZ by sa mohlo podarit.

    Juro, lokalita Rašov, SR

    1. Juro, není někdo z vás radioamatér, případně můžete nějakého sehnat?
      Spojení na PMR do CZ snad, ale do Brna určitě ne..
      Pokud nás s radiostanicemi bude víc, můžeme si předávat zprávy 🙂

      1. Zatial nikoho nepoznam, ale skusim zistit.
        Zo Strážova sme dali na PMR až do Uh. Brodu, Rašov je však nižšie.

  2. Navrhuji pro letosni rok pridat radiostanice. Co kdo mate? Treba CB, spolecne kmitocty, PMR, pripadne nejaky radioamater? Bude zabava ve volnem case 🙂 Stepan Brno OK2GA

    1. Chystám se jet na stanoviště Kunětická Hora. Můžeme se slyšet na PMR kanálech,

  3. Keltský telegraf a co s tím souvisí
    Jiří Svoboda
    Když jsem se poprvé setkal s touto akcí, byl jsem tím mile potěšen, neboť se po delší době objevil někdo, kdo má o keltskou minulost skutečně zájem. Až teprve nedávno jsem měl možnost se blíže seznámit s detaily vzniku. Překvapilo mne, že tento nápad je spojen s českou pohádkovou bytostí, kterou je čert. Autor tohoto programu, lépe řečeno autoři (pan Vlastimil Hela a pan Jiří Kuchař) tuto skutečnost uvádějí na pravou míru v úvodním článku, cituji:
    „Vedle druidů žilo v keltské společnosti několik dalších svébytných entit. Jednou z nich byli tzv. čerti, po nichž nám jako památka na tuto dobu, zůstala poměrně častá místní jména Čertova hora nebo Čertův kopec.“
    V roce 2001 vyšla moje publikace „Keltské motivy v českých pověstech“, a nepředpokládal jsem, že by došlo k jejímu masovějšímu rozšíření. K mému překvapení je dodnes o tuto knihu značný zájem a čas od času dostávám dopis s prosbou, zda-li je ještě nějaký výtisk dispozici. V uvedené knize je shrnuta analýza pověstí z Čech i z Moravy s výčtem dominantních motivů, mající vícenásobnou frekvenci. Upozorňuji předem, že jsem se motivem čertů zabýval rovněž, ale vzhledem k tomu, že jejich plošné rozšíření pokrylo prakticky celou plochu celé ČR, upustil jsem od další analýzy. Nicméně na motivy čertů jsem vůbec nezapomněl, spíše naopak.
    Ukázalo se totiž, že většina zkoumaných motivů je prastarého data, sahající svými kořeny až do laténské, či spíše do halštatské doby. Ostatně genetický výzkum prof. Macka prokázal naprosto nezpochybnitelně, že česká populace má velmi blízko k současným recentním keltským populacím a o to více k nim měla již v dobách, kdy se zde vytvořil základ českého slovanského státu. Na tento problém upozorňuji ve své knize „Utajené dějiny podnebí“ (II. vydání), kde dokládám, že obyvatelstvo jak Čech, tak i Moravy, je potomkem původních keltských populací bývalého Boioheima. Pozoruhodné je, že germánské intermezzo nemělo na genetický fond Čechů prakticky žádný vliv.
    Proto mne zaujal program pod názvem „keltský telegraf“. Jak upozorňují autoři, nápad uskutečnit tento projekt vznikl na podkladě antických zpráv, dokládajících, že Keltové používali signální ohně k předávání zpráv po svém území. Abych byl tedy zcela přesný, budu citovat z článku obou autorů:
    „Na jednom z našich výletů vyprávěl Holger Kalweit, že když římské legie překročily dolní Rýn, dozvěděly se o tom kmeny na severu za několik minut.“
    Pan Kalweit je autorem více knih a mezi nimi je i „Keltská kniha mrtvých“ (Eminent, Praha 2003). Tato kniha je zajímavá svým obsahem, neboť zabíhá až do zarážejících podrobností keltské mytologie a jejích duchovních představ. V každém případě je inspirující.
    Poznámka pana Kalweita mne překvapila, že ví o jisté komunikační síti u Keltů. Velmi konkrétní byl nakonec až pan Kuchař ve svém dopise, začínající důvěrným oslovením „…čertice a čertíci“. Cituji:
    „Když Římané překročili u Basileje Rýn, dozvěděli se to díky ohnivému řetězu Keltové ve Frísku za tři minuty. I kdyby za deset neb za patnáct, byl to nepochybně geniální způsob, jak upozornit na nebezpečí. Pak už se třeba mohli rozeběhnout běžci, jako měli například Inkové svoje chasquís, a přinést konkrétnější obsah zprávy.“
    Tolik tedy úvodní argumenty. Aby bylo možné exaktně posoudit možnosti předpokládané keltské informační sítě, je nutné si stanovit podmínky, za kterých by podobný systém mohl fungovat.

    Teoretické předpoklady
    Podmínka č. 1
    Předávání zpráv tímto způsobem předpokládá vybudovaný systém s celoplošnou územní působností. To znamená, že v rámci této komunikační sítě jsou po celé zemi vystavěny uzlové informační body, umístěné na vrcholcích kopců, trvale osazených školenými posádkami. Nejedná se pouze o trasu Basilej – Frísko (přesněji o lokalitu Leewuwarden, sídla pozdějšího sv. Bonifáce, Ira, který měl velmi blízko k fríským Keltům), ale o celou plochu obývaného území. Pokud má být tato podmínka splněna je nutné předpokládat i další napojené sofistikované systémy.
    Podmínka č. 2
    Základním předpokladem úspěšného předání jakékoliv kódované zprávy je detailní znalost kódu jak na straně vysílajícího, tak samozřejmě i na straně přijímajícího. Pokud budeme tedy uvažovat v této rovině, musíme přijmout i další podmínku a tou je společná dohoda všech keltských kmenů na bezchybné funkci tohoto systému.
    Podmínka č. 3
    V tomto případě je přenosový informační systém postaven na signálních ohních. Světelný bod je v noci viditelný dosti daleko, ale jeho svítivost a optická dohlednost je omezena více faktory. Jak ostatně z programů pánů Hely a Kuchaře vyplývá, jde nepochybně o předávání zpráv v noci, tedy pouze světelnou signalizací a nikoliv denní, kdy například američtí indiáni kmene Pueblanů, si předávali zprávy pomocí kouřových signálů.
    Podmínka č. 4
    Pro úspěšné předání zprávy je nutné udržovat stálý malý oheň, sloužící jako zápalné medium pro velký oheň signální. To nepochybně vyžaduje přítomnost stálé osádky, která musí být v trvalé pohotovosti (zejména v dobách vojenských konfliktů), ale samozřejmě i v dobách méně rušných, neboť nikdy nikdo nemůže předpokládat, jaká zpráva a odkud přijde. To samozřejmě vyžaduje i vybudování přístřešku pro tuto posádku, neboť se předpokládá, že služba v podobné lokalitě je nepřetržitá.

    Závěr
    Shrňme si nyní všechny možnosti, které Keltové měli k dispozici, a pokusme se zjistit jejich realizovatelnost. Prioritní otázkou je, zda-li Keltové vůbec signální ohně používali. Ano, znali je a používali je. Dodnes je tato dávná tradice atrakcí na NP Brecon Beacons ve Wallesu. Jde o reminiscenci na středověké konflikty mezi Angličany a Velšany. Ohně byly zapalovány na jednom z vrcholků tohoto NP, aby varovaly obyvatelstvo ve vzdálenějších oblastech, že se blíží anglické vojsko. Anglický termín beacon znamená signál a v irštině má ještě zajímavější podobu s to solis, nepochybně ukazující na světelné zdroje.
    První podmínka, totiž celoplošné rozšíření po celé Galii, je naprosto nepředstavitelná. Množství keltských kmenů zde usazených bylo mezi sebou v neustálých konfliktech. To apriorně vylučuje jakoukoliv dohodu. I kdyby se nakrásně povedlo uzavřít rámcovou dohodu řekněme v okruhu kraje, potom u vzdálenějších kmenů lze jen velmi těžko předpokládat trvalou dohodu na vybudování podobné sítě. Je totiž logické, že na její výstavbě a především provozu, by se musela podílet celá Galie a to vynaložením jistě nemalých prostředků.
    Druhá podmínka vychází primárně z první. Pokud by tedy došlo k celoplošné dohodě keltských kmenů v Galii, potom by musel být vypracován kódovací systém optických signálů pro vysoce sofistikované informace. Vycházím z informace pana Kuchaře, který tvrdí, že Keltové ve Frísku se během krátké doby dozvěděli o překročení Rýna G.J.Caesarem.
    Jestliže se hlouběji zamyslíme nad tímto tvrzením, potom si musíme položit otázku, jakým způsobem zakódovali Keltové do optického signálu, předávaného ohněm, že jde o Caesara, že jde o Rýn, že jde o provincii Helvetia, a že jde o překročení řeky. Já si to osobně, bez základního školení vůbec nedovedu představit. I kdybychom předpokládali jakousi formu morseovy abecedy a zpráva by byla vyslána a zachycena, přesto musel být údiv koncového příjemce ve Frísku značný. Nevěřícně by asi zíral na to, že jakýsi Cesar se dostal u kmene Helvetiů přes řeku kterou nikdo ve Frísku neznal. Musel by si myslet, že ten kdo mu to poslal se zbláznil a kroutil by hlavou nad tím, proč mu to vlastně vůbec posílá.
    To je pouze první část úspěšného předání zprávy. Druhá mnohem složitější, je směrování informace. Pokud se tedy Helvetiové rozhodli poslat svým soukmenovcům ve Frísku zprávu, že se Caesar dostal přes Rýn, museli stát před problémem, jak takovou zprávu označit, aby šla přímo k adresátovi? Museli to vlastně řešit podobným způsobem, jako byly řešeny první telegrafní zprávy (tím mám na mysli Edisonův telegraf). V úvodu informace musela být pevně zakotvena adresa příjemce. V takovém případě pak musely mít všechny posádky na těchto uzlových bodech podrobné mapy tras předávání zpráv, aby například zpráva určená pro Frísy nešla do Bretaně.
    Za předpokladu, že Keltové zvládli všechny tyto problémy, potom se museli rovněž vypořádat s další překážkou a tou byla doba podávání zpráv. Podle autorů této teorie šlo nepochybně o noční přenos zpráv. Tento způsob volili i autoři „keltského telegrafu“ neboť považovali recentní emisní znečištění atmosféry za značné. Samozřejmě, že základním problémem přenosu informace je viditelnost. Současné zkušenosti s optickým dohledem jsou zajímavé. Například p. Frostík (Moje kniha stínů; ohně na kopcích, 2013) uvádí, že pozoroval oheň na kopci až ze vzdálenosti 27 km, přičemž uvádí, že musel použít dalekohled, aby signální oheň vůbec viděl. Z toho lze vyvozovat, že limitní vzdálenost, kterou lze oheň na vrcholu pozorovat, se bude pohybovat kolem 20 km. K tomu je nutné připočítat rovněž i klimatické podmínky, takže viditelnost byla zatížena dalšími vedlejšími faktory. Rovněž se musí počítat i s tím, že světla ubývá se čtvercem vzdálenosti, obecněji zdvojnásobení vzdálenosti vede k poklesu svítivosti asi o ¼. Existuje i vzorec, řešící tento vztah, jehož základem je svítivost uváděná v 100, kde úbytek je vyjádřen vztahem: y = 100 x -0,42
    Obvykle se svítivost jakéhokoliv objektu uvádí v jednotkách kandela (cd) jejíž přepočet na 100 W žárovku je 1:2, tedy že 100W = 200 cd.
    V podmínkách pravěké Evropy, kdy noční obloha nebyla znečištěna světelným zářením je celkem pravděpodobné, že běžná vzdálenost, bohatě dostačující k zachycení světelného signálu byla kolem 15-17 km.
    Zde již můžeme operovat se zeměpisnými údaji. Průměrná vzdálenost mezi Basilejí a Leeuwardenem se pohybuje kolem 800 km. Při limitní vzdálenosti vrcholových stanic 20 km to představuje kolem 40 uzlových bodů. A nyní uvažujme. Jestliže byl signál od Basileje vyslán a to zapálením velkého signálního ohně, potom nějakou dobu jistě trvalo, nežli oheň dosáhl signální svítivosti a tím pádem samozřejmě i teploty. Nejednalo se o žádný malý ohýnek (ostatně příklady z posledních ročníků „keltského telegrafu“ potvrzují, že šlo o velké hranice), takže doba nutná k rozhoření a dosažení optimálních parametrů zabrala několik minut. To samozřejmě předpokládá, že připravená hranice musela být z dobře proschlého a naštípaného a seskládaného dříví. Když jsme u odhadů, potom je nutné předpokládat, že složená hranice musela být chráněna jistým protidešťovým zařízením. Snad šlo o nějaký plátěný přehoz přes připravenou hranici, neboť oheň musel být na volném prostranství. Jestliže osádka signálního uzlu zachytila předávanou informaci, musela jednat neprodleně. Především musela zapálit oheň a potom do detailu předat informaci dále. Při vší úctě ke schopnostem signálních posádek, které skutečně existovaly například ve Francii v době napoleonských válek, uplynula jistá doba, nežli k dalšímu přenosu došlo. Určitě nebudu příliš daleko od pravdy, jestliže doba potřebná k této činnosti se bude pohybovat v několika minutách, přibližně mezi 7-10 minutami.
    Výsledkem je, že za splnění všech podmínek bylo možné předat optickou informaci od Basileje až do Fríska za dobu mezi (40 * 7) + (40 * 10)/2 = 340 minut, tedy něco okolo 6 hodin. Do této ideální konstelace nebyla ovšem zahrnuta celá řada vlivů, mající zásadní dopad na přenos zpráv. Nepočítá se s reálnou možností proměnlivosti počasí, zvláště v noci, kdy na celé trase může být zataženo. Nepočítá se rovněž s velmi pravděpodobnou situací, kdy dojde k nepochopení zprávy, což předpokládá okamžitý zpětný dotaz a podobně. Vůbec se už neřeší další postup, co mají vlastně koncoví poslové zprávy vyřídit a hlavně komu. Když vyhodnotíme všechny tyto vnější i vnitřní faktory, dostáváme se do oblasti čiré sci-fi, neboť absolutní souběh všech příznivých podmínek je téměř nepravděpodobný.

    Reálné skutečnosti
    Budeme-li předpokládat, že „keltský telegraf“ fungoval, potom informace o tom, že u Basileje překročil Caesar Rýn, bude pravdivá, neboť je potvrzena samotným Caesarem. Jeho „Conmentariorum de bello Gallico“ nás nenechávají na pochybách, že jde o reálnou situaci. Caesar stál totiž před nesnadným úkolem dosáhnout mírového uspořádání (ve prospěch Říma ovšem), po konfliktech s germánskými kmeny. Za tímto účelem se rozhodl přejít přes řeku Rýn, která tvořila přirozenou hranici mezi územím římské říše a územím ostatních kmenů. Aby ukázal sílu římských legií, rozhodl se nikoliv pro překročení Rýna na lodích, ale pro vybudování mostu. Na tehdejší dobu to musel být skutečně úctyhodný technický výkon. Římští vojenští inženýři se ho zhostili naprosto brilantně. Nemá cenu popisovat, jak byl most stavěn, v tomto ohledu odkazuji na příslušnou pasáž jeho „Commentariorii“, rozhodující je Casearova závěrečná poznámka, cituji:
    Kn IV., kap. 18.
    Deset dní potom, co se začalo se svážením dříví na stavbu mostu, bylo dílo hotovo a vojsko převedeno. Na obou koncích mostu zanechal Caesar po silném strážním oddílu a pospíšil do území Sugambrů.
    …Suébové , když se pomocí zvědných hlídek dověděli, že se staví most, konali, jak u nich zvykem, sněm a po něm hned rozeslali posly, na všechny strany s výzvou, aby se z hrazených sídlišť vystěhovali … A protože už bylo vykonáno všecko, proč se Caesar rozhodl přejít s vojskem Rýn, aby totiž Germánům nahnal strachu, aby se pomstil na Sugambrech a Ubie aby zbavil hrozné tísně, usoudil, že pouhých celkem osmnáct dní, jež strávil za Rýnem, dokázal dosti jak ke slávě, ta ku prospěchu národa římského.“
    O nějakých Keltech ani zmínka. Těch zmatků bude ovšem více. Zatím postačuje, že překročení Rýna neznamenalo žádnou významnou událost, především pro Kelty, neboť jich se tato situace vůbec netýkala. Je dost podivné, že pan Kalweit, který má tolik informací o Keltech o této zajímavé události nic neví, ačkoliv se na G.J.Caesara odvolává. Zde si opět dovolím použít citaci z dopisu pana Kuchaře, začínající oslovením čertice a čertíci:
    „Holger mi říkal, že nejdůležitější pro přežití Keltů byly právě ty ohně.“
    Signální kopce, pokud se skutečně jednalo o systém informační sítě, musely mít odlesněny vrcholy z více důvodů. Nebyl to pouze kopec určený pro udržování spojení, ale jako většina laténských sídlišť, byly osídleny vrcholy. Dodnes se po této činnosti zachovaly české termíny naznačující dřívější osídlení v podobě – Plešivec. Těch Plešivců jsem v Čechách a na Moravě napočítal více jak třicet, což svědčí o tom, že ještě první skupiny slovanských kolonistů v našich zemích, byly v kontaktu s dřívějším obyvatelstvem, které na těchto kopcích sídlilo. Pozdější výzkumy, prováděné několika pracovišti prokázaly, že odlesněna nebyla pouze plocha kolem vrcholu, ale že odlesnění se týkalo téměř celé 1/3 kopce. Hlavním důvodem byly strategické faktory, neboť v rušných dobách trvalých konfliktů, bylo nutné mít trvalý přehled o tom co se děje v krajině. Ostatně, jak později prokáži, byl tento faktor primární, vedoucí až ke vzniku termínu čert.
    Je tedy zřejmé, že odlesněné kopce představovaly nejen strategický bod sídlištní, ale pravděpodobně také vojenský. Otázkou ovšem zůstává, kde pan Kalweit získal informace o Caesarovi a Frísku a rychlém přenosu zpráv. Tato informace se skutečně v „Commentariorum“ objevuje. Nežli se dostaneme ke klíčové informaci je nutné si vysvětlit okolnosti Caesarova pobytu ve Frísku. Z pohledu Římanů šlo o vojenskou akci prvořadého významu, jestliže bylo připravováno vylodění římských legií v Británii. Nebyla to první expedice do této oblasti, ale v pořadí druhá. Důvodem byly konflikty s ostrovními Kelty a Caesar se tento problém rozhodl řešit vojenskou výpravou proti nim. Trestná výprava dopadla pro římské vojsko dobře; Caesar uzavřel s porobeným vládcem jižní Anglie Kassivellaunusem mírový pakt podmíněný poplatkem a předáním rukojmí. Vzhledem k tomu, že končilo léto a Caesar nechtěl v Británi trávit zimu, rozhodl se pro přepravu na pevninu do fríské oblasti. Sám o tom píše:
    „Kn. V, kap. 24. Lodi dal Caesar vztáhnout na břeh a svolal všeobecný sněm galský v Samarobrívě. Toho roku se v Galii pro velká sucha obilí urodilo hodně slabě. Byl proto nucen rozmístit vojsko po zimních táborech jinak než minulá léta a přidělit legie po více kmenech.
    Jednu z nich přidělil legátu Gáju Fabiovi, aby ji odvedl do Morinska, druhou Kvintu Cicerónovi do Nervijska, třetí do Esuvijska Lúciu Rosciovi; čtvrté přikázal přezimovat s Titem Labénem v Rémsku na pomezí Tréverska; tři umístil v Belgii pod velením kvéstora Marka Crassa a legátů Lúcia Munácia a Gája Trebónia. Jednu legii, kterou sebral teprve nedávno v Zapádí, a pět zkušenějších kohort poslal do území Eburónů, kteří sídlí valnou většinou mezi Mosou a Rýnem. Velení nad těmito vojíny přčikázal legátům Kvintu Tituru Sabínovi a Lúciu Aurunkuléju Kottovi.Takovýmto rozložením legií, soudil Caesar, nejsnáze odpomůže hrozícímu nedostatku obilí. Přesto však zimní tábory všech těchto legií kromě té, kterou pod velením Lúcia Roscia poslal do kraje nejvýš pokojného a klidného, nebyly vzdáleny jeden od druhého ne více než nějakých sto mil. Sám se rozhodl zůstat zatím v Galii, pokud mu nebude hlášeno, že jsou každá, kde jí přikázáno, a že má zimní tábor vybudován.“
    (Caesar: Zápisky, s. 126)
    Tento úvod byl nutný, neboť obsahuje významné informace, které budou později použity i Caesarem při popisu útoku nepřátelských kmenů na zimní tábory legií a na vyslání poslů s informacemi o stavu obležení.
    Zimní přestávka byla signálem pro keltské kmeny v severní Galii, aby se pokusily o likvidaci zimujících legií. Byli to především keltští Eburové pod vedením svého vůdce Ambiorixe, kteří spolu se sousedními kmeny vytvořili silnou vojenskou údernou armádu, která zlikvidovala zimní tábor Sabínův a Kottův.. Toto vítězství nad obávanými Římany silně pozvedlo sebevědomí především Ambiorixe, který chtěl využít momentu překvapení a rozhodl se k útoku na další ze zimních táborů druhé legie na území Nerviů, kterému velel Kvintus Cicerón. I zde se spojenému vojsku keltských kmenů zpočátku dařilo, takže se jim podařilo zastihnout zimní tábor zcela nepřipravený, neboť většina mužstva byla zaměstnána kácením stromů a přípravou stavebního dříví pro opevnění tábora. Nicméně posádka se rychle stáhla za valy a po celý den odolávala útokům. Po celou noc celá legie pracovala na obranných pracích. Na druhý den došlo k razantnímu útoku a i ten s vypětím sil Římané odrazili. Ani příští dny nebyly příliš šťastné, nicméně posádka tábora neustále odolávala. Keltským bojovníkům bylo totiž jasné, že čím déle budou legionáři odolávat, tím větší je pravděpodobnost, že se o tom doví Caesar a přijde na pomoc. Nakonec se jednomu z poslů podařilo dostat z keltského obklíčení s písemnou zprávou pro Caesara dopravit na místo určení. Zajímavé je, že samotný Caesar udává i čas nutný k překonání vzdálenosti mezi zimním táborem Ciceróna a jeho. Cituji:
    Kn. V., kap. 46. „Caesar dostal dopis kolem páté odpoledne a hned pošle posla do území Bellovaků ke kvéstoru Marku Crassovi, jehož zimní tábor byl od Caesara vzdálen dvacetpět mil. Posílá mu rozkaz, o půlnoci ať vytrhne s legií a rychle k němu přirazí. Crassus vyrazí současně s vracejícím se poslem. Druhého posla pošle Caesar k legátu Gáju Fabiovi, aby přivedl svou legii do území Atrebátů, kudy musil Caesar, jak věděl, také sám táhnout. Labiénovi píše, aby se svou legií táhl do Nevrijska, může-li tak učinit beze škody pro stát.“
    (Caesar: Zápisky, s. 140)
    Caesar se chápe iniciativy a posílá Cicerónovi další list, tentokrát psaný řecky, aby v případě zadržení posla zůstal jeho obsah Keltům utajen. Dopis se k Cicerónovi dostane nešťastnou shodou okolností až za dva dny, ale i přesto znamenal velkou úlevu, neboť za několik hodin jsou vidět četné požáry, ohlašující příchod legií. I na Caesara byla připravena léčka v úzké údolní soutěsce, kterou však prohlédl a vyhnul se pohromě. Nakonec bylo celé vojsko keltských kmenů rozprášeno a k večeru se obě legie spojily v místě, kde tábořil Cicerón..
    Předešlý úvod nebyl zbytečný. Především jsem musel poukázat na to, co všechno se odehrálo před Caesarovým vítězstvím, ale hlavně to, jakým způsobem byly předávány zprávy. Podle pana Kuchaře je prý stěžejním důkazem o keltském telegrafu údiv Caesara nad rychlostí rozšíření zprávy o jeho vítězství. Pro úplnost všech podkladů cituji onen Caesarův výrok:
    Kn. V., kap. 53. „Mezitím se zpráva o Caesarově vítězství donese s neuvěřitelnou rychlostí přes území Rémů k Labiénovi. Ačkoliv byl jeho tábor od zimního ležení Cicerńova na šedesát mil daleko a ač Caesar dorazil k Cicerónovi až po třetí odpoledne, strhl se blahopřejný pokřik Rémů, hlásající to vítězství Labiénovi, před branami jeho tábora už před půlnocí. „
    (Caesar: Zápisky, s. 144)
    To je tdy ona blesková rychlost, která měla v několika desítkách minut dorazit od Basileje až do Fríska. Nic z toho se nekonalo. Přes Rýn překročil Caesar po mostě a vlastně žádná bitva nebyla. Jediná informace o rychlém šíření zpráv a mající rovněž vazbu na vítězství Caesara v souvisosti s Frískem je právě tato Caesarova věta. Caesarův údiv vyvolal spíše fakt, že o jeho vítězství se mluvilo především mezi legionáři, nežli mezi Kelty. Ta největší vzdálenost, kterou museli poslové překonat, byla něco kolem 60 – 70 římských mil což představuje asi 100 km. To, že byla tato vzdálenost zvládnuta během noci, nebo spíše za dne ukazuje, že tito poslové zcela jistě používali koně. Potom by přibližně desetihodinová jízda nepředstavovala nijak mimořádný výkon.
    Otázkou, kde vzal pan Kalweit jistotu, že tomu tak bylo, a že Keltové používali ohnivé informační sítě zůstává záhadou. Přečteme-li si jeho knihu „Keltská kniha mrtvých“, jsme tak trochu doma. Základní doména uvedené publikace je popis duchovního světa Keltů, který je založen spíše na filozofických podkladech a úvahách, nežli na skutečných dokladech. Ono se vlastně ani není čemu divit, jestliže informace o keltském duchovním životě jsou velmi kusé a ty, které máme k dispozici, jsou samozřejmě přefiltrovány křesťanskou doktrínou. Zde je potom brána hypotéz otevřena zcela dokořán. Nejinak je tomu i s čerty.

    Čerti a další démoni
    Pan Kuchař, přesvědčený o své pravdě, nepřipouští žádné pochybnosti o svých argumentech, a proto s velkou jízlivostí kritizuje i členy Bratrstva Keltů, kteří k němu vyslali dotaz. Cituji:
    „Podobně jako z posvátných slovanských hájů udělalo pohanské, mnohdy barbarské, a ze slovanských bohyň takřka nevěstky, postihl stejný dehonestující osud i chudáka čerta. Proto dokonce ani někteří lidé spojení s Bratrstvem Keltů nevědí, že to pojmenování není nic hanlivého, ale přesně a doslova naopak.“
    Nemíním nijak reagovat na impertinence pana Kuchaře, ale použiji argumentaci, která je obecně uznávaná a ve všech vědeckých disciplínách respektovaná. Tou je snesení argumentů, které jsou objektivně podloženy výzkumem a respektem k objektivitě. Podívejme se tedy na původ názvu čert.
    Dříve nežli se pustíme do analýzy této velmi zvláštní bytosti, je třeba si udělat představu o tom, jak se na čerta nahlíží, či lépe řečeno nahlíželo. Ony totiž dnešní popisy jsou zatíženy takovým balastem blábolů a opisování jednoho od druhého, že je nutné sáhnout po serioznějším zdroji. Dnešní udýchaní autoři popisů čertů se ani nenamáhají s hlubší analýzou a jako vzor dávají své představy. Jako ukázku těchto nesmyslů doporučuji oficiální stránky http://www.evikysupliky.cz/products/cert/, kde se čtenáři mohou dozvědět například takové senzační zprávy, že čert má rohy a dokonce i kopyto.
    Odvolávám se proto na jednu z našich největších autorit ve slovanské mytologii a to na J.H.Máchala na jeho příspěvek do Ottova slovníku naučného o čertovi a především na jeho monografii „Bájesloví slovanské“.
    Ačkoliv Máchal představuje relativně starší představy, vyplývá zřetelně z jeho výzkumu, že většina popisů slovanského panteonu je zatížena křesťanským filtrem. Významné ovšem je, že podává vysvětlení v tom smyslu, že představa čerta se formovala z dřívějších pohanských domácích božstev. Zde naznačuje, že peklo jako takové vůbec nemuselo být prvotním sídlem, ale že se čert pohyboval v těsné blízkosti tehdejších obyvatel.
    V nynějším podání prostonárodním zastupuje čert často staré bůžky pohanské, zejména lesní, vodní a domácí. V lese zdržuje se rád na suchých stromech, zvláště na vrbě, ve vodě sedává v bažinách nebo jezdí na sumci, který proto sluje čertův kůň.
    To je významný posun, který dosud stál mimo pozornost, neboť posouvá tuto bytost do přírodního prostředí a nikoliv někam pod zem, jak to s oblibou vykládali křesťané. Ostatně odkaz na podzemní bytosti není nijak nový, objevuje se již v antické mytologii v příběhu sedmi synů boha Helia. Tato stará pověst je tak blízká evropským pohádkám o sedmi trpaslících, že jsem ji zpracoval v připravované knize „Měsíční bohyně z Čech“. Lze-li ty předkřesťanské útržky nějak shrnout, byl prvotní čert spíše postavou ducha přírodního, nakonec i antický Pan je zobrazován téměř přesně v té stylizaci jako křesťanský čert. Z toho vyplývá důležitý poznatek, že představa čerta jako zlé bytosti se vlastně rodila až s pronikáním křesťanství. Do té doby to byl jeden z mnoha „běsů“, který někdy škodil, jindy pomáhal. Nicméně zdá se, že převládající složka jeho povahy byla úskočná a nepřátelská vůči lidem.
    Pozoruhodný slovanský mýtus o vzniku čertů, který Máchal zachytil:
    „tak stvořil si čert dle rady Boží družinu čertů tím, že umyl si ruce i obličej a stříkal tou vodou za sebe, nebo že tloukl mlatem do kamene, a z jisker vyletovali čerti.“
    V tomto podání již vystupují dávné rituály praktikované Kelty. Bylo to rozstřikování vody na polích za účelem zajištění úrodnosti a křesání jisker v době jarních slavností. O obou rituálech se zmiňuje přední znalec pravěkých rituálů Frazer. Rituál rozstřikování vody na polích je doložen v několika českých pověstech a má dokoncei svoji realistickou podobu v případě děsivého nálezu v moravské jeskyni „Býčí skála“. Mimo množství rozčtvrcených lidí, zvláště mladých žen a dívek, se v jeskyni nalezly i bronzové cedníky, mající svoji analogii ve starořeckých hydroforiích. To, že byl tento rituál praktikován i v našich zemích na počátku keltské kolonizace českých zemí dokládá, že vodní mystéria byla běžnou praxí. Budeme-li tedy uvažovat v této rovině, potom je nepochybné, že podobné kruté rituály musely vzbudit adekvátní odmítavou odezvu v obyvatelstvu. Zde je nutné připomenout to, že většina těchto krvavých orgií se odehrávala na přelomu halštatské a laténské kultury a že pozdější doba již nebyla až tak krvavá. V každém případě je velmi pravděpodobné, že jde o jeden z mála záchytných bodů, které by mohly pomoci k identifikaci čertů. S tím nepochybně souvisí i zachovaný popis čertů podle Máchala:
    „ …Z četných bájí o čertu uvádíme jen nejdůležitější. Čert mívá dle podání prostonárodního obyčejně podobu lidskou, rozeznávaje se od lidí jen kopytem koňským, které mu pod oděvem vyčnívá. Chtěje lidi oklamati, béře na se rozmanité podoby; mladým lidem a duchovním zjevuje se jako krásná dívka, lakomcům jako boháč a pod.; rád ukazuje se také v podobě myslivce nebo pána zeleně oblečeného. Vlastním domovem jeho jest peklo, bydlí však i na zemi v pustých a polozbořených staveních, mlýnech, propastech, skalách a jezerech; místní názvy, jako Čertův mlýn, Čertova stěna, Čertův vrch, Čertovo jezero, a j. zřejmě to dosvědčují.“
    Významné je to, že i v jiných popisech čertů se objevuje výrazný motiv zeleně oblečeného člověka. Nezávisle na sobě to potvrzují i jiné zdroje, především obrozeneckou úpravou nezkažené pohádky. Tento motiv je tak výrazný, že nelze přehlédnout starý keltský zvyk donedávna provozovaný v Irsku a Skotsku, nazývaný „Green o´Jack“. Jde o jarní rituál, mající své kořeny v antice a v keltském prostředí pak zvýrazněný slavnostním průvodem do břečťanu oděného muže, který procházel městem. Jeho úkolem bylo, aby si jarní travou a listím zakryl obličej tak, aby jej nikdo nepoznal. Tento zvyk se dochoval v silně změněné formě na Moravě, (byl ovšem známý i v Čechách) pod názvem „jízda králů“. Ve své podstatě se jednalo o jarní slavnosti spojené s dávnými rituály, které se do dnešní doby transformovaly do již nic neříkající podoby.
    I když zde podávám vysvětlení ve zkratkovité podobě, vyplývá z celkové analýzy zřetelně, že přeměna domácích bůžků a běsů do podoby čerta probíhala v jakémsi odstupu, či lépe řečeno z vnějšího pohledu neúčastného diváka. To je cítit již z popisu chování čerta, neboť zde vystupuje do popředí jeho charakteristika jako bytost, která je obyčejným lidem cizí, spíše však nepřátelská.
    Abychom se mohli dopátrat původu čertů, je nezbytné provést etymologické zkoumání. Základem zůstává velký „Etymologický slovník jazyka českého“ od V. Machka z roku 1955. Samozřejmě i nejnovější literatura vstupuje do hry a to „Český etymologický slovník“ od J. Rejzka z roku 2001. Obě dvě publikace se skvěle doplňují, takže je k dispozici slušný argumentační materiál, obsahující více nežli 60-letou historii české etymologie.
    Čert
    (Machek) – Pol. czart, hl. čert, dl. cart, ukr. čort, r. čërt, sln. črt – Vzhledem k tomu, že čerta si představovali jako démona kulhavého (s jednou nohou kratší) nebo vůbec „kusého“ (kusý, kucý bývá i jeho častým epitetem), má se to slovo (psl. čьrtъ) za zpodstatnělé t-ové participium od ker – řezati, sekati, což je snad pravděpodobné. Zdá se, že čert je výtvor démologie už předkřesťanské.
    (Rejzek) – čertovský, čertovina, čertit se, rozčertit se. Stč. črt, p. czart, r. čërt, chybí v jsl. Nejasné. V křesťanství tabuistická náhražka slova ďábel, ale zřejmě je to výtvor již předkřesťanský.
    Ďábel
    (Machek) – stč. dias, též děs, nč. ďák, ďajk, ďásek, ďasík. Sem snad patří i dachamačka čarodějnice (u Kyjova). Rostlina ďáblík Call, stč. doloženo diblík, za lat. dracunculus (je plna jedu jako se to věřilo o dracích). Slc. diabol, hl., dl. djabol, jas, pol. djabel sln. sch.b.r. dovol. Z lat. diabolus popř. ř. διάβολος vl. utrhačný, pomlouvačný.
    (Rejzek) – ďábelský, z ř. vlastně „rozkolník, pomlouvač“ od diabállō – rozdvojuji, pomlouvám, klamu, z. dia a bállō – házím, střílím, zasazuji.
    ker – krájeti, sekati – původní ie. kořen, který významově přešel až na slovo kraj – krajový, krajan, krajanský, krajina, všesl. Psl. krajь je odvozeno od krojiti případně krajati v původním významu ´to co se ukrajuje´ z toho pak ´hranice, lem´ a nakonec i ´(vzdálená) země, území´.
    Ve všech případech připouští oba přední odborníci, že tento prapůvodní slovní kořen je v nějakém vztahu k pozdějšímu čertu. Tato vazba se projevila v i grafickém vyjádření plošného rozšíření čertovských motivů na území Čech i Moravy. Podobně jako tomu bylo u motivu draků, kdy bylo statistickými testy prokázáno, že dračí motiv se na našem území objevuje v příčinné vazbě (to znamená, že jeho plošné rozšíření nebylo náhodné), byla provedena podobná analýza i motivů čertů. Do tohoto výčtu byly zahrnuty všechny pověsti s udáním okresu výskytu. Výsledkem byla pozoruhodná mapa.
    Z porovnání map je vidět, že se „čerti“ objevili především na Vysočině a současně zaujali místa u dřívějších „draků“ v SZ oblasti Čech. Pozoruhodné je, že moravské lokality zůstaly prakticky nezměněny a vykazují paralelní výskyt obou motivů. Mimořádně zajímavý je okres Pelhřimov, který vykazoval téměř trojnásobnou frekvenci výskytu, nežli u ostatních okresů. Z mapy je rovněž patrné, že čertovské motivy se objevují prakticky na celé ploše území, jako tomu bylo u draků. Jestliže pojem drak představoval synonymum pro nepřátele, kteří vpadají na domácí území (etymologické vysvětlení bylo podáno dříve), potom je název čert mladšího data.
    Podrobná analýza českých, slovenských, německých a italských pohádek prokázala, že dračí motivy se v těchto oblastech objevují stejně jako v českém území a to dokonce i s tou samou specialitou, kterou bylo unášení princezen. Zde bych chtěl upozornit na jednu a to podstatnou okolnost, že ani v mimočeských pohádkách není nikde jasně řečeno, co se s uchvácenými princeznami opravdu stalo. Všude se naznačuje, že osud princezny byl nějak temný a zlý, ale ani v jediném případě nebylo nikde jasně řečeno, jaký byl vlastně její osud. Tato nejasnost nakonec vedla k objasnění této záhady, která měla nečekaný historický dopad.
    Předpokládáme-li, že draci byl termín pro nepřátelské etnikum, potom tato hrozba musela vzniknout z reálné situace. Taková nastala, když dobyvatelé (draci) pobili větší část mužské populace a ženskou část si podrobili. Aby vůdcové nepřátel (draci) legalizovali svůj nárok na dobyté území, brali si násilím za manželky dcery podrobené elity. Tím dosáhli v tehdejší společnosti právní uznání jejich kroků. Téměř doslovně tak popisují i ruské byliny chování Polovců (kterým se opravdu říkalo draci) když dobyli nějakou část území osídlené slovanskými kmeny.
    Mám zato, že i čerti nijak nevybočují z řady, neboť zvýšená frekvence jejich motivů v bývalé dračí oblasti a nově i v oblasti Vysočiny napovídá, že došlo ke splynutí obou termínů, kdy starší drak byl přejmenován na čerta a tam, kde se objevilo nové nepřátelské etnikum byl termín čert použit v novém významu – jako nepřítel. Ostatně i nejstarší ie. význam, mající blízko k etymologické genezi čerta * ker naznačuje, že jde o někoho, kdo seká a řeže a později až do podoby obyvatele jakési vzdálenější krajiny.
    Samozřejmě, že hlavním cílem je časové zařazení, kdy k těmto pojmenováním došlo. Předpoklad, že vznik termínu čert je předkřesťanský napovídá hodně o tom, která doba to byla. První stopy křesťanských misií u Slovanů jsou zachytitelné až někdy v 6. století n.l., ale jsou i důvody předpokládat, že tomu mohlo být i o něco dříve, tedy v 5. století n.l. V té době sídlily na území Čech, Moravy i Slovenska Germáni (Langobardi), ale existuje celá řada objektivních důvodů se domnívat, že zde žily i zbytky keltské populace. Germánská kolonizace českých zemí trvala přibližně 200 let, přičemž nebyla příliš intenzivní, takže existuje předpoklad, že právě původní keltská populace byla nositelem pozdně římských (keltských) tradic, které se promítly do českých pověstí a pohádek.
    Jsme-li v době, kdy na budoucím území Čech přežívaly keltské rituály a kultovní praktiky, je možné identifikovat pojem čert. Hlavním vodítkem bylo zjištění, že ie. termín *ker byl i základem pro pojmenování území – krajina, krajiny. V keltských jazycích se země nebo ti z jiných zemí řekne tír, pl. tíortha. V tomto případě je přesmyčka z původního t na sykavkové c > č velmi pravděpodobná, takže výsledná podoba uvedeného termínu zněla jako čír, případně čírta.
    Ačkoliv má němčina pro čerta termín – teufel, je jisté, že jde o latinskou výpůjčku z původního diavolo. Nicméně má ještě jedno slovo, mající dnes jiný význam nežli dřívější a to označení pro zvíře – tier. Původní význam měl daleko širší rozsah a mimo zvířete označoval rovněž živočicha, ale i tvora jako takového s určitým temným podtextem. Zdá se, že tento termín má velmi blízko k původnímu keltskému tír, což se ve slovanském jazykovém prostředí změnilo na čerta a v německém na zvíře. Jsem si vědom toho, že tato teorie bude napadána a zesměšňována, nicméně jde o první etymologické vysvětlení pozadí vzniku termínu čert v historickém kontextu.
    Zdá se, že bylo všechno vysvětleno až na jednu drobnost. Pan Kuchař se zmiňuje ve svém oslovení, že v keltské společnosti byl čert HODNOST, jak jej o tom poučil pan Kalweit. Jak k tomu dospěl, je docela záhadou, neboť jeho kniha „Keltská kniha mrtvých“ je přímo nasáklá fascinací smrti. Stačí si prostudovat anglického badatele G. Frazera, který evropským rituálům věnoval značnou část svého života, když ve svých publikacích objevuje téměř zapomenuté folklorní praktiky, spojující Čechy s keltským světem. Připomínám pouze, že to bylo v polovině 30. let minulého století, kdy o Čechách a Keltech nikdo takto neuvažoval. Proto je podivné, že pan Kalweit neseznámil pana Kuchaře s významným artefaktem keltského zásvětí, což byl posvátný kotel, kterému věnoval ve své publikaci relativně velké množství poznámek. Ono totiž dost dobře nejde skloubit pohled pana Kalweita na pozitivní čerty, spojených v tradicích evropských národů s jejich, přikládáním pod kotli, se smažícími hříšníky s rozšířeným keltským motivem posvátné nádoby – kiteál kotle. Tato tradice se promítla i do evropských pohádek, z nichž jasně vystupuje velmi rozšířený motiv, mající český název „Hrnečku vař“.
    Atributů, mající čertovský podtext je celá řada a v českých zemích je to doloženo četnými pomístními názvy. Skutečnost, že se podařilo objevit dávnou vazbu na mezikmenové konflikty dokazuje, že tato tradice byla živá i v době, kdy do země vstupovaly první slovanské skupiny. To svědčí o jediném, existoval přímý kontakt mezi Slovany a keltskými obyvateli českých zemí.
    Myslím si, že obviňovat Bratrstvo Keltů, že neví nic o čertech, ale především o představě pana Kalweita, je spíše důsledek neznalosti pana Kuchaře o celé řadě faktorů, které ovlivňovaly a dosud ovlivňují takové folklórní záležitosti, jako jsou třeba slovanští běsové a démoni. Zázemí Bratrstva Keltů má dostatek odborných sil na to, aby se s podobnou problematikou vypořádalo a z dostupných informací si udělalo představu o tom, jak to vlastně Keltové mysleli. A to bez jakýchkoliv odvolávek na nepodložené spekulace o duchovním zázemí takového etnika, jakým Keltové bezesporu byli.

    1. Ahoj, kterej kanál? Nějakej nápad? Od pátečního podvečera budu už jen na mobilu.

  4. RADIOAMATÉR ?
    Je někdo z čertů radioamatérem? Mohli bychom si přitom udělat pár pěkných spojení.. OK2GA

  5. Co to obnáší po organizační stránce – myslím různá povolení, ohlášení akce hasičům apod.?

  6. Dneska ráno jsem zkoumal okolí a opravdu je ten světelný smog něco šíleného. Pokud nemáte přímo nějak označený směr, tak menší oheň zanikne v záplavě světel. Nemůžete zapálit stoh. Proto jsem zvolili blikání a ty rachejtle. To bude něco jako změna, proti světlou obcí a jiných objektů a tak to snad bude pozorovatelné.

  7. Stanoviště Vlčí Hora F 53 –
    Budeme mít klasický oheň, který chceme zapálit pomocí dřívek. Tak samozřejmě jako signál použijeme kompakt kulových pum. Na Silvestra 2012 jsme dělali ohňostroj z Krasíkova a bylo to vidět až do Plzně. To ale byla super viditelnost. Ne jako Silvestr 2013. To světlo z auta zapojíme a bude s ním blikat něco jako morseovku ve směr Ovčí vrch. To je naše nejbližší stanoviště, ke Stodu asi vidět nebude.

  8. Navázal bych s dovolením na diskutované téma ohledně signální pyrotechniky. Má někdo zkušenosti, případně doporučení, na kvalitní raketu, římskou svíci apod.? Poraďte začínajícím čertům 😉 Díky za odpovědi

  9. Nazdar čerti, mám silnější pyrotechniku než v loni. Sic za cenu chudšího Silvestra. Pokud nebude extrémně foukat tak by to mělo lítat až 25m, římské svíce. Chtěl jsem sice kompakt, ale tam je pro jednoho neúnosná cena za výkon. Taky poblém je že nejse na kopci ale na kótě asi 240m.

      1. Kompakt – se dá koupit už za 150 kaček. To snad není moc. Je po Silvestru a tak šly ceny dolů. Není třeba ty drahé. Tam kde je daleko další stanoviště, tak to bohatě stačí.

  10. Ahoj Keltové a Keltky. V loňském roce jsme byli s Gabrixem na několika keltských akcích po zemích českých a všude jsme nějak poslouchali narážky, že v Jižních Čechách kelti vyhynuli??? Trochu nám to vzalo náladu, ale pak jsme si řekli, že je to třeba tím, že žijí v podzemí, jako ti čerti. Tedy, kelti na Jihu Čech opravdu nevymřeli. Na pradávném Hradišťském vrchu nad Kaplicí se pravidelně schází parta lidí, keltů tělem i duší. Sice nenosíme “originál” kostýmy šité ručně z průmyslově vyrobených látek, ale naše keltství je opravdu ryzí a vychází ze srdce. Pokud má někdo taky kelta v srdci a nemá to na Hradiště daleko, rádi ho mezi sebou uvítáme, třeba hned při letošním Keltském telegrafu. Další informace rádi podáme na mailu : lapkoveodmalse@seznam.cz Ratlix

  11. Vloni jsme měli nějaké zbytky rachejtlí od Silvestra, světelnou fontánu a pak pokus o oheň živený kopkou střelného prachu a benzínem. Jo a ještě pár světlic z plynovky.
    Používal jsem nějaký nezhasitelný zapalovač. Na zápalnice to stačilo, ale oheň se v tom vichru moc nechytal.
    Letos máme připravenou nějakou speciálně na zakázku vyrobenou kulovou pumu od profesionálních ohněstrůjců s výškovýcjm dosahem 150 metrů (ale na to jsou potřeba noty, takže to nemůže mít každý), tak se uvidí, kam až to bude vidět 🙂

  12. Tak letos děkuji za to, že jsem přesedlal na dýmku. Tu jsem si hezky zapálil ještě při odchodu z vyhřátého auta a vydržela až do odpalu. 🙂 Sirka ani zapalovač by neměla v tý vichřici šanci zapálit šňůry světlic vůbec… 🙂

  13. Jak jsem pálil Římské svíce, tak jsem nad tím přemýšlel, bral bych světlice z plynovky, je to legální a snad mě uvidí Čerti z Krnova.

  14. Ta ruční nouzová raketa je určena původně pro vojenské účely a je to dost nebezpečná věc. Kromě certifikovaných pyrotechniků nedoporučuji ostatním k použití!!!

  15. Hmm, nevypadá špatně. Jenže má dvě mouchy
    1) Krom .pdf seznamu výrobků firmy Zeveta ji nelze nikde najít, zejména ne v nabídce některého z e-shopů.
    2) Pravděpodobně půjde o výbušné předmět třídy IV z hlediska klasifikace pyrotechnických výrobků, u kterých volné použití zákon nedovoluje.

  16. Ahoj všem.
    Při pátrání po silném zdroji světla jsem narazil na výrobek : Ruční nouzová raketa s padáčkem.
    DOLET CCA 300 METRŮ A SVÍTIVOST 30 000 Cd !!!
    Našel jsem to na www,zeveta.cz.
    Máte s tímto výrobkem nějaké zkušenosti?
    Díky za info.
    Jirka R. čert z jihu

    1. Ahoj,
      jsme na tom stejně-také hledám vhodný signální prostředek. V tomto případě se však obávám, že to bez zbrojního průkazu asi nepůjde:(

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *