Zpráva Vinařická hora 2014

Čerti, účastníci a všichni přátelé Keltského telegrafu,
poslední dobou, a třeba to je jen má zkušenost, nevím, se mezi lidmi setkávám s roztěkaností a nevědomím toho, že vědí, kam patří. Nevěří tomu, jakoby neměli se o co opřít a vlastně tak ani nevěří sami sobě.
Za ty roky, které se Keltského telegrafu účastním, již mám z vrcholu kopce něco za sebou. Ranní probuzení do krásného jarního dne 2011, kdy se nad námi přes noc nebe rozestoupilo, loňské třeskuté mrazy, zažili jsme krásná setkání, rozumem nevysvětlitelné jevy a události, poselství i životní zvraty, které s jistotou vím, že měly počátek právě oné noci, kdy k nám na Vinařickou horu přišlo světlo a my ho s pokorou poslali dál.
Letošní ročník byl ale přesto v mnohém zvláštní. Jakoby se zdálo, že před námi někam odchází. Někam, kam nemůžeme jít a kam nepatříme, protože se tam pro nás není o co opřít. Nezávisle na sobě 4 lidi jsme nesehnali rachejtle. Onen večer hustě pršelo. No a já, měl jsem úraz, sedím na invalidním vozíku (doufám, že dočasně) a na vrchol té naší Vinařické hory vede úzká strmá stezka plná kamení.
Co je to vlastně ta víra, o které všichni mluví a v co má člověk vlastně věřit a jak to má udělat, aby měl víru, zároveň zůstal sám sebou a přitom se nechal vést tím, co mu život nabízí? A kde a v čem ty nabídky vlastně hledat a neupínat se tvrdohlavě jen k jedné…?
Jakoby se mi najednou vrátilo to téma, které prostřednictvím těch druhých poslední dobou potkávám.
A v co vlastně věřím já? Věřím v Keltský telegraf. Věřím, že se ho zúčastním a věřím, že přes všechny ty peripetie já dokážu na kopci přijmout světlo a poslat ho dál.
Vůbec jsem nevěděl, jak to uděláme, do čeho jdu (vlastně jedu…) a co z toho bude, ale s neocenitelnou podporou mých blízkých a mé budoucí manželky jsem vyrazil na na invalidním vozíku na výstup na vrchol Vinařické hory. Jsem tam čertem a to je přeci zavazující.
Pod vrcholem sesedám, poslední desítky metrů se plazím po vzoru válečného letce Merejseva. 20:14hod, je to tady. Blikáme baterkami, co to dá, pak na horizontu vidíme naše světlo, jak vybuchuje v podobě světlice vyslané ze Slánské hory a jak naší zemí putuje dál. Ten hustý déšť klape do země, kapky při dopadu na žhavé uhlíky našeho ohně jakoby hrály svým syčením krásnou melodii a z nás všech smývaly tíže minulosti, poutaly nás k tomu místu a tak zvláštním způsobem nás propojovaly mezi sebou.
K mému skoro až dojetí mi pípne smska a já čtu zprávu ze Slánské hory, že oni ty naše baterky viděli! Zažívám chvíli ticha, jako ta hudba kapek utichla, jakoby v hlavě jsem měl na chvíli prázdno a pak to přichází- pomalu si uvědomuji, že vždyť jsem přeci věřil, že to tak bude, tak co mě na tom tak udivuje? Vždyť já to věděl, co to je víra a věděl jsem přeci i to, kam patřím a přes ten déšť, chybějící rachejtle i ten můj invalidní vozík jsem věděl, že jdu na kopec přijmout a poslat světlo. Tak k čemu všechny ty pochybnosti a předsudky, že to letos nepůjde a míjí mě to?
Děkuji Keltskému telegrafu, že mi ukázal, kolik mnoho podob a jak velkou sílu víra může mít. Děkuji všem těm, kteří tam na kopci byli se mnou a svou pomocí a vstřícností mi připoměli, kam patřím. Děkuji světlu, které na tom kopci kolem mě prošlo a otevřelo mi oči, abych mohl alespoň na chvíli uvidět, kolik mnoho a jak krásně různorodých cest vede na vrchol, pokud člověk věří, že na něj dojde.

Přeji Vám všem aby na svých cestách jste vždy byli doprovázení bytostmi, které Vám umožní, aby to, v co věříte, se stalo skutečností, jako mám to štěstí já.

Vše dobré v roce 2014
Josef F. S .Král
čert z Vinařické hory

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *