Keltský telegraf – proč asi ?

Vybráno z měsíčníku REGENERACE č.05/2010

Když mi asi před rokem zavolal Jiří Kuchař a oznámil mi, že jsem se právě stal moravským čertem, tedy tím, kdo má zažehnout světelné poselství nejenom na jednom z kopců, ale i v celém moravském prostoru, napřed jsem se tomu zasmál. Pak jsme se potkali nad mapou republiky a došlo mi, že je to vážné.

Někdy v červenci jsem po letech vystoupal na Velkou Javořinu, kam jsme, sedíce nad tou mapou, umístili počátek vysílání Keltského telegrafu. Díval jsem se na obě strany, slovenskou i moravskou, vznášel se jako duch nad vodami Váhu i Moravy, v dálce sledoval siluetu Buchlova a náznaky Pálavy, střídavě se ztrácející a opět se vynořující v oparu letního odpoledne. A takto opojen nalézal jsem střed sebe sama, propojen se všemi lidmi, kteří kdy na posvátnou horu na moravsko-slovenském pomezí vystoupali a vymanili se tak ze sevření svých bytů, domů, aut a rolí.

Tehdy jsem myšlence, o které nevím, zda byla vypuštěna do prostoru jako provokace, nebo vážný úmysl, tak té myšlence jsem propadl a opojen jí a horou jako indián nalezl jsem svoji VIZI. A hle, pak se po nesmělém váhání přidávali další. Šaman Zbyňa Popelka, se kterým se znám, nevím už odkdy, boží člověk putující krajinou a na rozdíl od jiných nalézající. Honza Holeček, jeden z těch, co věří v bájný Velehrad na Nákle u Ratiškovic a který trefně poznamenal, že ten Sámo měl jistě tu krajinu předčuchanou Keltama. Manželé Žďárští z Valtic, jež jsem nikdy předtím neviděl.

Pan Večeřa z Ivančic, který se radoval z toho, že se stal prvním ivančickým čertem. Paní Celnarová z Třebíče, jež s panem Balíkem přijela do Prahy a v kavárně Samsa to s nimi bylo setkání starých známých z minulých životů.

Omlouvám se všem ostatním, že výčet jmen tady skončím, ačkoli bez nich by původně bláznivá myšlenka skončila pouze u zapomenuté provokace. Ti všichni totiž opustili své ulity, tepla svých domů a těžce zkoušeni živly a všemi keltskými bohy a přírodními duchy, vydali se hledat to, co je pod povrchem.

Když si představím, že asi tři sta lidí se propojilo navzájem skrze kopce a hory, které kdysi bývaly posvátné a uctívané, i skrze to, co není zrakem vidět, a že ty stovky lidí neváhaly opustit své pevnosti, aby kopcům a horám jejich posvátnost a úctu vrátily, věřte mi, derou se mi slzy do očí, poklekám, vzdávám jim hold a děkuji.

Lidé se čím dál víc uzavírají, snad ze strachu ze světa kolem, bláznivého, nevyzpytatelného a taky dosti nebezpečného. Soustředění na povrch zapomínají na tajemství ukrytá v srdci, na posvátné prostory své duše. A když se vydají ven do přírody, měří, kolik kilometrů ujeli na kole nebo ušli pěšky. Jako by to bylo důležité. A tu vzácnou příležitost setkat se při pouti s posvátností krajiny promrhají.

Při Keltském telegrafu se čerti vydali na hory kdysi tajemné, kam se dříve putovalo pro radu, sílu, vizi i posvátnou vodu z pramene někde pod vrcholem. Až do osmi hodin v ten večer 21. března jsem se bál, že už se jim tam podruhé nebude chtít, zvlášť, když ne všechna světla byla z vedlejších kopců vidět. Teď už vím, že budeme pokračovat. Krajina si o to řekla, vždyť bez lidí ztrácejí posvátné hory smysl. To pak krajina chřadne a lidé v ní jsou šediví jako břizolitová omítka.

Prosím tímto všechny, kdo na kopce přišli a kteří si teď mohou směle říkat čerti, aby vydrželi. Čeká nás ještě hodně práce.